Připomínáme si výročí upálení Mistra Jana Husa

Před 598 lety, 6. července 1415, byl v Kostnici upálen jeden z největších Čechů, Mistr Jan Hus. Přesné datum jeho narození není známo a zřejmě již nikdy známo nebude, historikové se shodují jen na tom, že se narodil kolem roku 1370 v Husinci.

O dětství Jana Husa také nic nevíme, ví se však, že studoval na pražské univerzitě na artistické fakultě a roku 1393 získal hodnost bakaláře. Roku 1399 mu byl propůjčen titul Mistr svobodných umění, ale již od roku 1398 působil jako univerzitní mistr. Na kněze byl vysvěcen roku 1400 a začal kázat zpočátku v kostele svatého Michala a teprve od 14. března 1402 začal lidu kázat v Betlémské kapli. Již rok předtím, tedy v roce 1401 byl Jan Hus zvolen děkanem artistické fakulty a v roce 1409 pak rektorem pražské univerzity.
I zásluhou Jana Husa, který se zpočátku těšil přízni krále Václava IV., byl připraven a posléze podepsán velmi důležitý Dekret kutnohorský. Bylo to dne 18. ledna 1409. Měnil se jím poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch českého národa. Do té doby totiž měli cizinci, převážně Němci, více hlasů nežli Češi, čímž prakticky univerzitu ovládali. Až Dekret kutnohorský zvrátil poměr hlasů 3 ku 1 ve prospěch Čechů. Tímto opatřením se zamezil stále více sílící vliv Němců na rozhodování nejen o univerzitě, ale i o českém státu.
O neblahé situaci v katolické církvi té doby svědčí i fakt, že prakticky vládli dva papežové, kteří se hádali o moc a tudíž i o majetky.České země přešly, po volbě v Pise, pod vliv papeže Alexandra, s čímž souhlasil i tehdejší pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc. Tento arcibiskup, posléze při katolických evropských svárech ze země uprchl a v cizině brzy zemřel, se však tvrdě postavil proti spisům Viklefa a chtěl je úplně vytěsnit z učení i kázání. Viklef byl prvním knězem, který se tvrdě postavil proti kupčení s odpustky i proti zhýralému životu prelátů, kteří žili v rozporu s učením Krista.
Viklefovy názory Jan Hus přijal a rozvinul i do poměrů panujících v českých zemích, kde zpupnost katolické církve a její odírání prostého lidu, bylo již neúnosné. Svá kázání, na které chodila spousta lidí, pronášel právě v Betlémské kapli, a ta se velmi brzy stala synonymem odporu proti zvůli katolické církve a především prelátů.
Kritizoval především odpustky, ale stejně ostře se postavil proti vyhlášení křížové výpravy papežem Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. Papež totiž vydal bulu, kde sliboval každému, kdo se zúčastní křížové výpravy proti neapolskému králi, že mu budou všechny hříchy odpuštěny, ať už byly jakékoliv. Jan Hus dokonce nazval Jana XXIII. Antikristem.
Odpověď papeže na sebe nenechala dlouho čekat, následoval zákaz čtení všech čtyřiceti pěti Vyklefových článků děkanem teologické fakulty pražské univerzity Štěpánem z Pálče, poslušným synem papežského stolce. Jan XXIII. pak vyhlásil nad Janem Husem interdikt, když předtím jej dal do klatby. Interdikt byl tvrdý trest. Každý, kdo by se s vyvržencem stýkal, by se zákonitě stal též interdiktovaným, což znamenalo, že by nesměl do kostela, nekřtily by se mu děti, nepomazávaly příbuzní a nesměla by mu být poskytnuta jakákoliv pomoc. Jan XXIII. dokonce požadoval, aby byla Betlémská kaple zbourána.
Byť příznivci a přátelé Jana Husa přesvědčovali, aby i nadále zůstal v Praze a kázal pro lid v Betlémské kapli, tvrdili, že všechen lid do klatby dán být ani nemůže, Jan Hus se rozhodl, že odejde na venkov, kam jeho věhlas již dávno pronikl a pro své příznivce kázal v přírodě, na loukách, kopcích a polních cestách.
Pražská teologická fakulta si pospíšila a odsoudila Jana Husa jako bludaře – kacíře, který se vzpíral autoritě katolické církve. Papež poté svolal, na naléhání císaře Zikmunda, na
1. listopad 1414 koncil do Kostnice u Bodamského jezera. I přes opětovné varování přátel se tam dostavil i Jan Hus, aby před zraky výkvětu katolické církve své učení obhájil.
Jeho obhajoba mu však od počátku byla znemožňována, preláti nechtěli, před zraky mnoha návštěvníků, aby pravdivá slova o nic samých byla vůbec pronášena, a tak Husovi prakticky ani nedali slovo. Neustále a stále tvrději na něj naléhali, aby své učení odvolal.
Vůbec první veřejné slyšení, kdy bylo Husovi dovoleno promluvit, se konalo až 6. června 1415, pro rozsáhlost látky se však slyšení konaly tři. Jenomže argumenty Jana Husa, jakkoli byly pádné a pravdivé, nikdo neposlouchal, o jeho osudu již bylo dávno předtím rozhodnuto.
Po těchto třech slyšeních císař Zikmund kardinály vybízel, aby Husa upálili nebo s ním jinak naložili, ale aby nedopustili jeho návrat do Čech. Kvůli chatrnému zdraví a pokračujícímu alkoholismu krále Václava IV. se totiž chystal převzít nad českým královstvím vládu a věděl, že pokud by se v Čechách vyskytoval Jan Hus, lid by proti Zikmundovi neustále brojil a za svého krále nepřijal.
Dne 6. července dopoledne se konalo další jednání v Husově případu. Byl přečten průběh procesu a když se Jan Hus chtěl opět obhajovat, bylo mu znemožněno mluvit a byl okamžitě umlčen. Byl již po dlouhém a těžkém věznění ve velmi špatném fyzickém stavu a o rozsudku nad sebou ani v nejmenším nepochyboval.
Poté byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy odmítnutí odsouzení jeho vlastního učení, byl označen za heretika a bylo rozhodnuto, že se všechny Husovy knihy a články musí spálit. Ihned mu byl oznámen i verdikt. Zněl – upálení a byl okamžitě předán z moci církevní moci světské.
Téhož dne v podvečer byl Hus v poutech odveden na popraviště za místní městskou branou, za Gottlieben, tak se brána paradoxně nazývala. Cestou na popraviště a k připravené hranici Jan Hus zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval přítomné davy, že neučil bludy, ale říkal jen Boží pravdu.
Poté, co byl přivázán ke kůlu, přijel Zikmundův maršálek a nabídl Husovi z králova rozkazu, aby odvolal, čímž by si zachránil život. Hus musel odmítnout, hranice byla zapálena a jedním z přítomných byla poté zaznamenána Husova poslední slova. Pronesl jedinou větu. „Ó sancta simplicitas“ – Ó Boží prostoto. Slova se týkala staré žebračky, která k hořící a čadící hranici vlekla otep suchého dříví, aby kacíř lépe hořel. A přitom Jan Hus po celý svůj život bránil proti zvůli prelátů a zhýralé katolické církve především lidi, jako byla ona žebračka. Tedy lid prostý, chudý a neskutečně vydíraný. Popel z Mistra Jana Husa, stejně jako všechen popel z hranice byl poté naházen do vody, aby z Jana Husa nezbylo vůbec nic.
Klatba na Jana Husa nebyla nikdy katolickou církví zrušena. Pouze papež Jan Pavel se českému národu za upálení Mistra Jana Husa omluvil a uznal ho za reformátora katolické církve. Ale ani on nenašel tolik odvahy, aby klatbu nad Janem Husem zrušil.
Připomeňme si tohoto velkého syna českého národa, který si cenil pravdy více než svého života a kvůli své pravdě a cti zemřel příšernou smrtí. Při anketě největší Čech se Jan Hus umístil až na sedmém místě. Dle mého názoru měl tento velikán pro český národ daleko větší cenu, pro mě byl a zůstává Čechem největším.